Cáry duše

18. prosince 2007 v 23:58 | Daze |  Jednorázovky
Vím, že je to velmi ohrané téma a už spousta autorů FF a mnohem lepších něž jsem já už ho asi napsalo, ale nedávno jsem si četla třetí díl a neodolala jsem. Jak možná už někteří tušíte jedná se o příběh Siria Blacka po onom osudném večeru, kdy James a Lily Potterovi zemřeli. Ale snad se vám to alespoň trochu bude líbit.
Dál bych se vám chtěla z hloubi duše omluvit, že jsem tak dlouho byla mimo. Snad v brzké době napíšu i nějakou tu kapitolu.
Tak příjemné čtení a nezapomeňte na komentáře, za které vám předem děkuji.:-)

"Červíčku!" řval Sirius a bušil na dveře. "Petře, jsi tam?" volal. Když nikdo neodpovídal, napadaly ho ty nejčernější myšlenky.
"Promiň," zašeptal a rozmáchl se hůlkou. "Bombardo!" vykřikl a dveře se díky této malé detonaci otevřely. Sirius vběhl rychle do pokoje. Rozhlédl se kolem. Všude bylo poházené oblečení a občas i zbytky jídla. Červíček tam ale nebyl.
"Tady něco nehraje," řekl si pro sebe. Byl už večer a Červíček by měl být doma. Pochyboval, že by někde s někým byl. Vždycky chodil jen s nimi. A rande v jeho případě taky nedávalo smysl. Chvíli tam ještě stál a přemýšlel. Stopy po zápase nikde neviděl. Pak najednou se z ničeho nic rozběhl a běžel ke své motorce, kterou měl zaparkovanou před domem.
"Ne, ne, ne," šeptal si rozrušeně, když už byl ve vzduchu. "Určitě jsou v pořádku. Třeba se šel jen projít," přesvědčoval sám sebe a šlápl na plyn. Ruce se mu třásly strachem. V obličeji byl celý bílý. Už z dálky viděl, že něco není, jak má být.
"Ne, to se nemohlo stát," šeptal vyděšeně. Stále doufal, že se třeba zachránili. Zbyla mu už pouhá jiskřička naděje, ale i za tou se hnal. Sešlápl plyn ještě víc a snažil se z motorky vymáčknout, co nejvíc. Přistál kousek před vesnicí a zbytek cesty jel po silnici. Metr za metrem se přibližoval k domu Potterových. Metr za metrem jiskřička naděje zhasínala. Zastavil kousek od domu a rozběhl se k jeho troskám. Viděl Hagrida, jak se nad se shýbá k zemi. Kousek od něj z trosek koukalo Jamesovo mrtvé tělo. Do Siriuse jakoby uhodil blesk. Musel se opřít o plot, aby neomdlel. Zbledl ještě víc a začal se třást po celém těle.
"Ne. To se nemělo stát," zašeptal a po tváři mu stekla slza. Stále koukal na Jamesovo tělo a nemohl se pohnout. Ani si nevšiml, že k němu jde Hagrid. Zaregistroval ho, až když mu položil ruku na rameno.
"Je mi to líto," řekl Hagrid a i jemu ukápla velká slza. Sirius se mu vrhl do náruče. Bylo mu jedno, že to chlapi nedělají, ale on musel. Hagrid ho konejšivě poplácával po zádech a snažil se ho utěšit. Sám vydával hlasité vzlyky. Harry se rozplakal. Před tím si ho Sirius vůbec nevšiml. Hagrid, který Harryho doteď měl v malé přenosné kolébce, ho vyndal a začal chovat. Sirius procitl.
"Dej mi Harryho, Hagride. Jsem jeho kmotr. Postarám se o něj," řekl Sirius pevně a otřel si slzy.
"Nemůžu. Brumbál mi jasně řek, že ho mam vodvízt k jeho tetě a strejčkovi." Siriusovi unikla další slza, když si uvědomil, že si Brumbál myslí, že zradil on.
,Já tu krysu zabiju!' pomyslel si a zaťal ruce v pěst.
"K těm mudlům? To mu nemůžete udělat."
"Dyť říkám, že to je rozkaz vod Brumbála. Nejde to, promiň."
"Dobře," řekl po chvíli. "Půjči si mou motorku. Já už ji stejně nepotřebuju." Oči se mu opět zalily slzami a on se radši rychle rozloučil. Podal Hagridovi klíčky a Harrymu dal pusu na čelo.
"Pomstím tvé rodiče. To ti slibuju," zašeptal tak, aby to slyšel jen Harry. Rázným krokem vykročil do noci. Ruce měl stále zaťaté v pěst a bez toho, aby se ještě ohlédl se přemístil pryč. Celou noc se snažil tu krysu najít. A pokračoval s hledáním i ráno. Byl na smrt unavený, ale hněv, pocit viny a touha po pomstě ho hnala dál. Vyčítal si, co se stalo. Vyčítal si, že nebyl s nimi. Vyčítal si, že nevěřil Remusovi. Vyčítal si, že neprohlídl tu špinavou krysu. James a Lilly by byli ještě na živu, kdyby jim neřekl, aby svěřili tajemství tomu parchantovi. Kdyby nebyl takový srab. Hledal stále usilovněji. Teď už měl jasno. Zabije ho. Je mu jedno, že půjde do Azkabanu. Zasloužil si to. Po usilovném hledání přece jen uspěl. Bylo už kolem deseti hodin dopoledne a viděl ho jak si jde po ulici.
"Ty hajzle!" rozběhl se k němu a zatáhl ho do postranní uličky. Chytil ho za krk a přimáčkl ke zdi.
"Jaks mohl, ty svině? Jak si mohl zradit?" řval jako smyslů zbavený a z očí mu létaly blesky.
"Já nechtěl," zapištěl Petr. "Pán Zla ovládá temné síly. Chtěl mě zabít. Nemohl jsem jinak."
"Měl jsi raději zemřít, než zradit své přátele!" zahřměl Sirius. Vzteky bez sebe mu strhl levý rukáv u košile a odhalil znamení zla. Věděl to, ale když to viděl na vlastní oči, tak ho to stejně překvapilo. Petr toho využil a vyškubl se mu. Vyběhl zpět do rušné ulice plné mudlů. Sirius vyrazil hned za ním.
"Nikdo neví, že já jsem byl strážcem tajemství," řekl Petr a na tváři se mu objevil zlomyslný úšklebek.
"Lilly a James, Siriusi! Jak jsi to mohl udělat?" zařval Petr z plných plic, aby to všichni kolem slyšeli, a vytasil hůlku. Sirius tasil taky. Nebyl však schopen konat. Viděl to jak ve zpomaleném filmu. Před jeho očima si Petr uřízl pomocí hůlky prst a zařval: "Bombardo maxima!". Všiml si jeho úsměvu těsně před tím, než se proměnil v krysu a utekl do kanálů. Viděl, jak se v silnici utvořil malý kráter, jak to několik mudlů doslova roztrhalo na kousky. Slyšel, jak všichni kolem něj křičí. A on se začal smát. Hystericky se smál. Smál se, když přijela speciální jednotka. Smál se, když ho odváželi do Azkabanu. Ani se nebránil. Jen se smál. Mnozí si mysleli, že je to maniak. Ale nebyl to smích maniaka ani pobaveného člověka. Byl to smích naprosto zoufalého člověka. Smích, kdy místo oslavných raket z vašeho nitra létají cáry vašeho vlastního těla, vaší duše.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Maysie Maysie | Web | 19. ledna 2008 v 21:15 | Reagovat

Tohle je.. deprimující.. Ale pěkně sepsané.. =)

2 Amy P. Amy P. | Web | 25. února 2008 v 19:26 | Reagovat

Souhlásím s Maysie. A musím říct, že jsem ani jednu povídku an tohle téma nečetla. Rozhodně píšeš pěkně

3 abbina abbina | Web | 1. dubna 2008 v 11:35 | Reagovat

Úplně z toho sálají emoce, vztek, zlost...je to skvěle napsaný...a to, že je to ohraný téma přece vůbec nevadí...na téma HP je dost těžký vymyslet něco, co by nebylo ohraný...tady už záleží spíš na tom jak to autor napsal a ty, jak už sem řekla, si to napsala skvěle:))

4 ClaireM ClaireM | Web | 11. ledna 2009 v 13:17 | Reagovat

Nádhera, jsem až dojatá... To bylo tak krásný... a tak smutný...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama