Budiž ti lehká zem

28. října 2007 v 18:30 | Daze |  Harry Potter a kouzlo lásky
Tak konečně sem vkládám další kapitolu. Omlouvám se, že to trvalo tak dlouho,ale nějak nestíhám. Příští snad bude rychleji. Doufám, že se vám bude líbit.
P.S.: A nezapomínejte na komentáře:-))

Následující den doprohledali všechny možné i nemožné složky, co jim přinesla Tonksová. Zbylo jim dokonce i dost času na procvičení nějakých užitečných kouzel. I s tím jim pomohl Remus, učitel to byl skvělý a navíc je Poberta, takže zná spousty malých, ale užitečných kouzel. Večer, když si balili věci na cestu, někdo zaklepal na dveře. Hermiona duchaplně přes baťohy přehodila neviditelný plášť a řekla: "Dále!"
"Přišly dopisy z Bradavic!" vykřikla nadšeně Ginny a vtančila do pokoje.
"A co že takhle večer?" divila se Hermiona.
"Kdybys viděla tu chudinku sovu, pochopíš," řekla Ginny s úsměvem a rozdala je.
"Já jsem primuska!" vykřikla Hermiona.
"Gratuluju," usmál se na ní Harry a objal jí. Sám v ruce držel odznak kapitána pro letošní rok. Ron se k němu hned přidal a i on ji na chvilku stiskl v náručí. Ginny jen zaraženě seděla a v ruce držela svůj dopis.
"Co se stalo, Ginny?" zeptal se ji Harry apřisedl si k ní.
"Jsem prefektka," šeptla Ginny.
"Ale to je úžasné," usmála se na ní Hermiona a chtěla jí obejmout.
"Není," řekla Ginny smutně. "Znamená to, že Viollet do školy už nepřijde."
"To je mi líto," řekla Hermiona. Ginny jen smutně přikývla a udělala krok k oknu.
"Ne!" vykřikl Ron, ale nedokázal ji zastavit. Ginny udělala ještě jeden krok a narazila do jednoho z batohů.
"Co to-" začala Ginny ale nedokončila to. Rukou chvilku tápala ve vzduchu a pak strhla neviditelný plášť. Když uviděla ty batohy ještě více posmutnila a plášť ji vyklouzl z rukou.
"Zase se chystáte zmizet?"
"Ginny," řekl Harry a položil ji ruku na rameno. Ginny ji shodila a otočila se na něj.
"Zase beze mě?"
"Ginny," začala Hermiona.
"Nechte mě být," prskla Ginny a odešla z pokoje. Harry chtěl jít za ní, ale Ron ho chytil za rameno.
"Dej jí čas," řekl a vysloužil si od Hermiony udivený pohled.
"Ron má pravdu. Nech to na zítra." Harry jen přikývl a bezmyšlenkovitě naházel zbytek věcí do baťohu. Ještě chvilku ležel a přemítal a pak se slovy : "Dobrou noc," otočil ke zdi a předstíral spánek.
"Hermiono!" syčel Ron přes dveře. "Už musíme jít."
"Už jdu," řekla Hermiona a konečně otevřela dveře.
"Cos tam tak dlouho dělala?"
"Nic."
"Nic?"
"Kde jste vy dva?" zeptal se jich káravě Remus, když sešli až do haly. "Zase si nechtěl vstávat, Rone?"
"Za to může Hermiona!" ohradil se Ron. Hermiona jen přikývla a hrabala se v baťohu.
"Nevzbudili jste Ginny?" zeptal se Harry starostlivě
"Použila jsem na ni Ševelissimo!," řekla Hermiona.
"Vůbec se mi nelíbí, když používáš tohle kouzlo na Ginny," řekl Ron.
"A na ostatní ti to nevadí? To je pokrytecké," řekla Hermiona z ostra.
"Ostatní nejsou moje sestra!"
"No myslím, že bychom měli raději vyrazit," řekl Remus. "Tonksová už na nás určitě čeká." Ron jenom něco zamručel a vzápětí se ozvalo čtyřikrát za sebou hlasité prásk a všichni zmizeli. Ocitli se na onom rozcestí, které jim popsala paní Coxová.
"Ahoj!" zavolala na ně Tonksová a rozběhla se k nim. Bohužel si ale nevšimla kořene a skončila na zemi. Remus ji se smíchem zvedl a jemně políbil do vlasů. "Ahoj!"
"Mělo by to být tudy, že?" ověřovala si to Hermiona a ukázala mezi dva vysoké stromy.
"Asi bychom se měli rozdělit. Já s Ronem půjdu trochu vpravo a ty půjdeš s Harrym a Hermionou trochu vlevo. Kdo něco najde ozve se zrcátkem," řekla Tonksová Remusovi s úsměvem.
"Dobře," přikývl Remus a spolu s Hermionou a Harrym se vydal na cestu. Chvilku se toulali lesem a marně hledali.
"Podívejte!" vykřikla Hermiona a ukázala nahoru na skalku. A opravdu. Byla tam. Malá kamenná chatrč.
"Ne, nechoď blíž," zastavil ji Remus a vytáhl zrcátko. "Tonksová," řekl a uviděl Tonksovou, jak se zrovna pitvoří do zrcátka. Musel se usmát a chvilku ji pozorovat, ale pak si ho už všimla, tak řekl: "Máme to. Je to na té malé skalce. Vidíte ji?"
"Vidíme. Jsme kousek od ní hned tam budem," řekla Tonksová a vlasy jí mírně zčervenaly.
Už z dálky slyšely Ronův hurónský smích a když se přiblížili, slyšeli Tonksovou už dostatečně zřetelně.
"No a potom mi ten kotlík vyletěl do vzduchu a Snape byl od hlavy až k patě pokrytej zeleným slizem," řekla se smíchem Tonksová a Ron znovu propukl v záchvat smíchu.
"Koukám, že se dobře bavíte," řekl Remus s úsměvem. Odpovědí mu bylo jen nadšené pokývání hlavou.
"Tak jak se tam dostaneme," zajímal se ještě usměvavý Ron. "Určitě tu bude spoustu pastí."
"Musíme jít opatrně," řekl Remus a udělal jeden opatrný krok vpřed. Pak se hned vrátil a pak zase popošel dopředu.
"Reme, jsi v pohodě?" zeptala se ho Tonksová.
"Jsem."
"A víš o tom, že chodíš sem a tam?"
"Vím," řekl a zastavil se. "Pojď sem," řekl a natáhl k ní ruku. Tonks k němu popošla a poté se opět vrátila.
"Cítilas to? Je tu nějaká hranice."
"Ano," přikývla . "Pojďte sem," řekla, mávla na ostatní a zase postoupila doprostřed.
"Já jsem to cítila," řekla Hermiona. Harry s Ronem jen kývli, jako že i oni to cítili.
"Byla to kouzelná hranice. Od této chvíle si musíme dávat doopravdy pozor," řekl Remus a sebral ze země kámen a hodil ho kousek před sebe. "Pojďte za mnou," pobídl je a sebral ze země další kámen. Našlapoval opatrně a jen tam, kam před tím hodil kámen. Ostatní šli přesně v jeho stopách. Zatím šlo všechno hladce. Když už došli téměř až ke skalce a Tonsková chtěla udělat další krok směrem k Remusovi, něco ji odhodilo dva metra zpátky.
"Co to ksakra je?" vztekala se, když jí Ron pomáhal se zvednout.
"Myslím, že přes tuhle hranici nemůže projít víc něž jeden člověk. Lépe řečeno víc než jeden plnoletý kouzelník," řekla Hermiona.
"Dá se to nějak zrušit?"
"Určitě ano, ale nevím jak."
"Dobře," řekl Harry. "Reme, vrať se zpátky. Půjdu já."
"Harry, jestli si myslíš, že tě nechám jít samotného do nějaké chatrče, kde nastražil pasti sám Voldemort, tak jsi na omylu."
"Je to nebezpečné a já bych tam měl jít."
"Právě proto, že je to nebezpečné, tě tam jít nenechám. Rozhodně ne samotného."
"Nevíš, co hledat."
"Ale vím."
"Ale…"
"Žádné ale. Jdu tam já a je to bez diskuse," řekl a na důkaz udělal další krok.
"Reme, počkej!" řekla ještě Tonksová a hodila mu koště. "Může se ti hodit. A buď opatrný. Kdyby něco, pošleme pro tebe Kráturu."
"Nebojte," řekl, ale sám se trochu bál.
"Co budeme dělat?" zeptala se Hermiona. "Jen tu čekat, jestli se vrátí?"
"Ano," řekla Tonksová a její vlasy změnily barvu na našedivělé. Vůbec jí nebylo do smíchu. "Ale nebudeme čekat tady. Vrátíme se za tu kouzelnou hranici. Mám nepěkný pocit, že až Remus vezme ten šálek, něco se bude dít." Všichni se chtě nechtě odebrali zpět. Když vyšli za kouzelnou hranici sedli si na zem a čekali. Sledovali jak Remus vylezl na skalku a jak vkročil do chatrče a pak všem vyschlo v krku. Už to bylo jen na něm a zmizel jim z očí. Seděli tam dlouho. Nejménně hodinu, když se Hermiona zvedla.
"Kam si myslíš, že jdeš?" zeptal se jí Ron.
"To, že nevím jak je na tom mě ubíjí. Jdu se zkusit dostat za tu hranici, kdyby se mu něco stalo, neodhodí mě to." Ron se na ní jen podíval a podal jí svůj obložený chleba.
"Pohlídej mi to," řekl a sám vykročil zpátky za kouzelnou hranici. Během chvilky byl zpátky a hladil si kostrč.
"Je v pořádku," řekl a vzal si zpátky svůj chleba.
"Děkuju," řekla Hermiona i Tonksová naráz, a zdálo se, že vlasy Tonksové na chvíli zase dostali alespoň růžový nádech.
"Podívejte!" vykřikl Harry a ukazoval na skalku. U chatky se otevřely dvířka a Remus vyletěl na koštěti. Držel něco v náručí, ale zdál se být v pořádku. Ukázal na ně zdvižený palec a letěl k nim.
"Ne!" vykřikla Hermiona, když Remus proletěl první bariérou. "Vrať se zpátky!" dodala a sama už byla na nohou, stejně jako ostatní. Ze země vyrazily velké šlahouny a snažily se chytnout a udusit na co přišly. Remus se naštěstí stihl vrátit zpátky v pořádku.
"Uděláme ti cestu ven," řekla mu přes zrcátku Tonksová.
"To je Ďáblovo osidlo?" zeptal se Ron.
"Ne, to není rostlina. Je to kouzlo Rhusio, je to vlastně přeměněná půda do chapadel a jde to po lidech. Světlo tomu nevadí," řekla Tonksová.
"Ale jak se toho zbavíme?"
"Je na to protikouzlo Latumius, stačí když na chapadlo ukážete hůlkou a vyslovíte jasně formuli: Latumio!. Asi nějak takhle," řekla Tonksová a máchla hůlkou: "Latumio!" Chapadlo které bylo nejblíže se s pištěním rozpadlo na prach.
"Tak do toho!"
V nejblížších pěti minutách se lesem ozývalo samé Latumio! a nepříjemné pištění umírajících chapadel.
"Reme, už jsme skoro u tebe!" vykřikla Tonksová když už byly skoro u hranice. Odpovědí jí bylo jen přiškrcené zamručení. To ještě zvýšilo jejich snaživost a posledních pár stop zlikvidovali během pár vteřin.
"Reme!" vykřikla Tonksová, když viděla Remuse jak bezvládně sedí v zakrvácené košili. "Pojď, musíš překročit tu hranici. My se k tobě nedostaneme." Remus přikývl a pokusil se stát.
"Uděláme to jinak," řekla Hermiona, když viděla, že to Remus nezvládne. "Mobilocorpus!" vykřikla a Remus se vznesl do vzduchu a odlevitoval až k nim.
"Hermiono, vem Remuse zpátky na Ústředí."
"Ne. My ještě musíme zničit ten šálek. Jdi s ním ty, my to tu už zvládnem."
Tonksová chvilku váhala, ale když viděla Remuse, řekla: " Dobře, ale vrátím se sem. Nic beze mě nedělejte."
"Accio!" mávl hůlkou ještě Harry a do rukou mu vletěl ten předmět, který Remus držel v náručí, a malý pytlík se šálkem. Všichni co nejrychleji opustili kouzelnou bariéru a Tonksová se s Remusem přemístila na Ústředí.
"Co je v tom pytli?" zeptal se Ron, když ho Harry opatrně položil na zem.
"Podíváme se," řekla Hermiona a pomocí malého kapesního nožíku udělala do pytle díru a nakoukla tam.
"Bože!" vyhrkla a odběhla ke stromu, kde se vyzvracela. Ron s Harrym se na ní vyděšeně podívali a šli zjistit, co je v tom pytli, který teď už znatelně zapáchal. Ron odhrnul kousek látky pytle a hned odvrátil hlavu.
"Myslím, že jsme našli Stephanie," poznamenal a hned kouzlem zacelil pytel. "Hermiono, v pořádku?" zeptal se jí, když se vrátila stále ještě zelená.
"Jo, jen se mi trochu zvedl žaludek," řekla Hermiona a kapesníkem si otřela ústa.
Najednou se s hlasitým prásk vedle nich objevila Tonksová.
"Bude v pořádku," řekla místo pozdravu a všem spadl kámen ze srdce.
"Hermiono, je ti něco? Jsi nějaká zelená."
"Ne. Jsem v pořádku," řekla tiše.
"A co je v tom pytli?" řekla Tonksová a vykročila k němu, že se podívá.
"Je tam tělo Stephanie Cliffové," řekl Harry a Tonksová se prudce zastavila.
"Veř, že tohle bys vidět nechtěla." Tonksová jen přikývla.
"Až to tu doděláme, pohřbíme jí."
"Neměli bysme její tělo předat její tetě?" zeptal se Ron.
"Měli, ale nemůžeme," odpověděla mu Hermiona posmutněle.
"Až to všechno skončí, předáme ho," slíbila Tonksová. "Ale teď se rychle dejte do práce."
"Dobře," přikývla stále trochu roztřesená Hermiona a hůlkou na zem nakreslila velký kruh. "Jen pro jistotu," dodala, když se na ní Tonksová tázavě podívala. "Harry, můžeme začít."
Harry jen přikývl a jako jediný vstoupil do kruhu. Zadíval se na šálek, několikrát nad ním zakroužil hůlkou a pak řekl: "Non sospito psyche!" Šálek se vznesl nad zem a začal se točit.
"Non secludo psyche!" vykřikl o něco hlasitěji a hůlkou obkreslil několik dalších kruhů. Šálek se začal točit rychleji a rychleji a začal zářit.
"Exigo psyche!" zahřměl a šálek se rozpadl. Ozvala se hrozná rána a před Harrym se objevil tmavý obláček kouře.
"Áa," zakřičel Harry a chytil se za jizvu. Padl na kolena.
"Harry!" zakřičela Hermiona skrz bariéru.
Harry z posledních sil napřáhl hůlku a ze všech sil zařval: "Menifadio!". Černý obláček kouře se rozprskl a Harry se svalil k zemi.
"Harry!" vykřikla znovu Hermiona a spolu s Tonksovou a Ronem se k němu vrhli.
"Zvládl si to," šeptla mu do ucha a donutila ho vypít Posilňující lektvar. Ron sebral zbytky šálku a vložil je zpět do pytlíku.
"Sněz tohle," řekla mu Tonksová a podala mu čokoládu. "Remus tím léčí skoro všechno a musím říct, že to zabírá." Harry se na ní usmál a s díky přijal. Když už nic jiného, alespoň to chutná mnohem lépe něž lektvary. Trochu s námahou se posadil a dojedl poslední zbytky čokolády.
"Pojďte. Pohřbíme ji a vrátíme se zpátky."
"A co ten hrob paní Coleové?"
"Samá voda. V těch místech není po kouzlech ani stopa. Sama jsem to včera kontrolovala."
"Ale kam ji pohřbíme?"
"Co třeba támhle pod ten strom," řekla Hermiona a ukázala na vysokou borovici. Všichni přikývli. Ron pomohl Harrymu stát a Hermiona pomocí hůlky odnesla tělo.
"Cavare!" mávla hůlkou Tonksová a v zemi se utvořila jáma. Hermiona do ní opatrně přenesla tělo.
"Budiž ti lehká zem," zašeptala Hermiona, mávla hůlkou a jáma se sama zasypala. Chvíli tam ještě všichni stáli a mlčeli. Ron do kmene borovice vyryl malý křížek a Tonksová vykouzlila malou řůži.
"Odpočívej v pokoji," šeptl Harry.
"Pojďte, už se vrátíme," řekla Tonksová. Přikývli a s hlasitým prásk zmizeli.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Zotara Zotara | Web | 28. října 2007 v 19:02 | Reagovat

POvedená kapitolka! Chudák Ginny poříd ji nikde nebrou . Už se těším na pokráčko!

2 Ewilan Ewilan | Web | 28. října 2007 v 20:02 | Reagovat

JOOOOOOO!!! vyveste vlajky!!! konecneeee...:-D uzasna kapitolka! vazne dost povedena..je mi lito ginny, ze ji porad nechavaji mimo. meli by jivzti taky nekdy s sebou. i kdyz jak nasli to telo ty stephanie...brr!!! nedivim se hermione, ze zvracela...docela sok. ale pekne jsi popsala to s tim salkem!! proste jsi me zase dostala:-D tahle kapitola byla nadherna, uzasna! nemam slov a nemuzu se dockat pokracka, ktery bude doufam drzy:-))

je to jedna z mych nej povidek;-))

3 ajvi ajvi | E-mail | Web | 28. října 2007 v 22:05 | Reagovat

a hele-jednou sem náhodou zabrousím-a ona kapitolka:-) a krásná, povedená kapitolka:-))))

teda a ta stephanie...chudák hermi

4 Daze Daze | Web | 29. října 2007 v 15:35 | Reagovat

Zotara: Děkuju moc:-)

Ewilan: Ani já se Hermioně nedivím... Děkuju. A jsem hrozně moc ráda, že je to jedna z tvých nej povídek. To opravdu potěší:-) Děkuju moc:-)

Ajvi: A hele- Děkuju;-)

5 Naiad Naiad | Web | 30. října 2007 v 19:53 | Reagovat

Úžasná kapitola! A chudák Ginny, taky by se mi nelíbilo, kdyby mě někdo pořád odmítal vzít někam sebou (hlavně kdyby to byl můj bratr, kamarádka a kluk, kterého mám ráda...)

A Hermioně se taky nedivím, myslím si, že bych asi taky zvracela... a s tím šálkem, no prostě super... tohle je opravdu skvělá povídka a nemůžu se dočkat další (i když doufám, že to nebude tak dlouho trvat :-))

6 Daze Daze | E-mail | 30. října 2007 v 22:12 | Reagovat

Naiad: Děkuju moc. I mě je Ginny líto, na druhou stranu chápu, že ji s sebou neberou. Ještě jednou moc děkuju a slibuju, že se polepším a napsat další kapitolu mi nebude trvat tak dlouho.

7 Enervate Enervate | E-mail | Web | 4. listopadu 2007 v 15:49 | Reagovat

další skvělá kapitolka, moc se mi líbí :))

nevim jestli už jsem ti to psala, ale založila jsem si i blog - enervate.blog.cz. :))

8 Polgara Polgara | E-mail | Web | 4. listopadu 2007 v 16:51 | Reagovat

Moc hezká kapitola...jenom mě překvapuje )i když by nemělo), že Ginny nechávaj stranou

9 Ylil Ylil | Web | 4. prosince 2007 v 15:21 | Reagovat

náááádhera!!! akorát jsem se hrozně lekla, že umře někdo z nich a slova - budiž ti lehká zem - budou patřit něěkomu jinýmu...jsi úžasná...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama