We were happy, remember?

15. září 2007 v 14:39 | Daze |  Jednorázovky
Omlouvám se, že jsem tak dlouho nic nepřidala, ale škola ze mě vysála duši a pomalu, ale jistě, mi vymývá i mozek. Je to opět jednorázovka. S jejím námětem jsem si už dlouho pohrávala v hlavě a teď jsem ji přepsala do počítače. Je trochu smutnějšího rázu a je o Removi.
P.S.: Komentáře potěší.
VAROVÁNÍ: Obsahuje některé fakta z HP7! (Sice nepodstatné, ale jistota je jistota...)

Šel pomalým krokem a sníh mu křupal pod nohama. V ruce držel kytici bílých růží. Byla už tma. Procházel kolem cizích náhrobků a nechával je nepovšimnuté. Zastavil se až u jednoho, na kterém bylo vidět, že byl vytesaný teprve nedávno. Ve tmě neviděl na nápis, ale to mu nevadilo. Stejně ho znal nazpaměť. Oprášil náhrobek od sněhu a položil k němu kytici. Z vesnice k němu dolehl zpěv koledníků.
"Vánoce," povzdechl si. Ten svátek pro něj ztratil smysl. Do mysli se mu vloudila vzpomínka na poslední vánoce.
"Ahoj Remusi," pozdravila ho Lily nadšeně a políbila ho na tvář.
"Čau Náměsíčníku," přivítal ho James a krátce ho sevřel v bratrském objetí.
"Ahoj," usmál se na ně Remus a sehnul se k Harrymu, který si lebedil u Lily v náručí. "No ahoj, Harry!" Harry se usmál a stiskl strejdovi Remusovi nabízený prst.
"Z něho bude skvělý chytač," řekl James pyšně.
"Jamesi, je mu teprve 5 měsíců," řekla Lily pochybovačně.
"To se pozná," řekl James vzdorovitě. V tom se do dveří vřítil Sirius s náručí plnou dárků.
"Tak kde je můj kmotřenec?" ptal se hned nadšeně. "Podrž to, Jamesi," řekl a předal mu svůj náklad. Lily se jen usmála a podala mu Harryho.
"No ahoj, ty rošťáku!" pozdravil ho a polechtal ho na bříšku. "Doufám, že tě rodiče moc nenuděj."
"No dovol," řekl na oko uraženě James.
"Promiň brácho, jen jsem se zeptal," řekl Sirius a omluvně se na něj podíval. V tom trhl do dveří Petr a málem zakopl o práh.
"Nejdu pozdě?"
"Ne, jsi tu akorát," řekl Remus a poté se všichni přesunuli do jídelny. James všem klukům víno a Sirius vstal a žoviálně zaťukal vidličkou na sklenku.
"Veselé Vánoce!"
"Veselé Vánoce!" zopakoval tiše Remus a do očí se mu opět začaly tlačit slzy. Z kapsy u kabátu vyndal svíčku a jedním mávnutím hůlky ji zapálil. Mihotavé světlo svíčky osvítilo náhrobek a text do něj vytesaný už byl čitelný.
James Potter, narozen 27. března 1960, zesnul 31. října 1981
Lily Potterová, narozena 30. ledna 1960, zesnula 31. října 1981
Poslední nepřítel, kterého musíme porazit, je smrt.
Nebyl to ani měsíc, ale jemu to připadalo jako věčnost. Cítil jako by tu prázdnotu, kterou má po jejich smrti v srdci, měl už věky. Připadalo to mu tak dávno, co mluvil s nimi, ne s jejich náhrobkem. Jako by se už měsíce užíral jejich smrtí. Po tváři mu stekla první slza a on ji rychle setřel.
"Kluci nepláčou," napomenul se přísně, ale moc to nepomohlo. I druhá slza se svezla po už dobře vyšlapané cestičce na jeho tváři. Jak moc mu chyběli. Do mysli se mu vedrala další vzpomínka.
"Merlinovy vousy," řekl tiše heslo, chrliče ustoupily a on po schodech vyjel nahoru. Hlavu měl svěšenou a oči opuchlé od pláče. Málem by si ani nevšiml Severuse, kdyby do něj nevrazil, když odcházel z ředitelny. Na pouhý okamžik mu pohlédl do očí a všiml si, že na tváři se mu lesknou slzy. Překvapilo ho to, ale neměl sílu se tím zabývat.
"Ah Remusi, vítej," přivítal ho Brumbál smutným úsměvem.
"Brumbále," kývl mu Remus na pozdrav. "Určitě víte, proč jsem tady."
"Vím," řekl Brumbál smutně a v očích neměl své typické jiskřičky. "Ale já ti Harryho nemůžu svěřit." Remus se zkroušeně posadil do křesla a nadechoval se k odpovědi. Brumbál ho zastavil. "Ne, není to proto, že jsi vlkodlak. Znám tě dlouho a vím, že by ses o Harryho staral skvěle, ale u jeho tety je pod větší ochranou. Navíc, když bude vyrůstat daleko od tohohle všeho, bude to lepší." Remus jen přikývl. Věděl, že Harry musí zůstat u jeho tetičky, ale chtěl to alespoň zkusit. Brumbál přešel k němu a chlácholivě mu stiskl rameno.
"Vím, jak se cítíš," pokusil se ho utěšit. Remus se jen smutně zvedl z křesla a zadíval se mu do očí.
"Nevíte, pane. Říká se, že člověk zemře tolikrát, kolikrát ztratí přítele. Já za poslední dva dny zemřel čtyřikrát. Nemáte nejmenší tušení, jak se cítím," řekl hořce a svižným krokem odešel z jeho kanceláře.
Po tvářích mu už slzy stékaly téměř nekontrolovatelně.
"Dvanácteráku, Červíčku, Tichošlápku, kam jsme se poděli?" zašeptal. Nemohl uvěřit, že všichni odešli. Lily, James, Petr a ... Black. Jak jen mohl? Nechápal to. Stále tomu nemohl uvěřit. Nechtěl tomu uvěřit.
Šel pomalu po Přičné ulici směrem ke Gringottovým. Najednou k němu přicupitalo malé, asi osmileté děvčátko. Zatahalo ho za rukáv. Remus se na ni neochotně otočil a poznal v ní malou Nymfadoru. Poklekl k ní a zeptal se jí, co potřebuje.
"Nevěřím těm ošklivým věcem, co všichni říkají o strejdovi Siriovi," řekla pevně. Dala Removi pusu na tvář na rozloučenou a odběhla zpět za svou rodinou, dřív než se Remus stačil vzpamatovat.
"Bohužel jsou pravdivé," zašeptal Remus téměř neslyšitelně. "Zradil." Když to vyslovil, nabralo to na skutečnosti. Zoufale obrátil hlavu k obloze, zadíval se na měsíc, který dorůstal a opět začal vzpomínat.
"Zase jedeš za nemocnou mámou, Reme?" zeptal se ho Sirius.
"Ano," řekl Remus nejistě a zavřel svůj kufr.
"Reme, my víme, že tvoje máma je zdravá," řekl James.
"O-oprvavu? Jak?"
"Opravdu sis myslel, že jsme tak hloupí? Že si nevšimneme, že mizíš každý úplněk, a že se pokaždé vracíš zubožený?" dorážel na něj Sirius.
"To se vám jen zdá," pokoušel se to ještě nějak zachránit, ale tušil, že to přijde. Zavrhnou ho.
"Víme, že jsi vlkodlak," řekl James. Removi v tu chvíli bylo do pláče.
"Chápu. Požádám Brumbála, aby mě dal na jinou ložnici. Určitě nechcete spát s takovou zrůdou jako jsem já," řekl tiše a hlas se mu zlomil.
"A na to si přišel, prosím tě, jak?" zeptal se Sirius.
"Vždyť jsme kamarádi. Snad sis nemyslel, že tenhle tvůj malý chlupatý problém to změní."
"Opravdu?" zeptal se s nadějí v hlase.
"Samozřejmě," řekli James, Sirius a Petr společně a usmáli se na něj.
"Děkuju kluci," řekl. "Ani jsem nedoufal, že to vezmete takhle."
"Nemáš zač, Reme. Takhle se kamarádi chovají. A nás se jen tak nezbavíš," usmál se na něj James.
"Jo," přitakal Sirius. "My budeme kamarádi navždy.!"
"Navždy," opakoval si. Jak krásně to znělo. Je to jedno z těch nejkrásnějších slov na světě. A když člověk uvěří, že něco je navždy, je to krásný pocit, přestože navždy občas trvá jen chvilku. Uplakanýma očima se zadíval na fotku na náhrobku, kde se šťastně objímali dva mladí lidé. Vzpomněl si na všechny ty večery, co trávil u nich doma. Jak James přesně takhle objímal Lily pokaždé, kdy se mu naskytla příležitost. Jak se Lily vždycky takhle krásně smála.
"Byli jsme šťastní, pamatujete?" řekl smutně. "Brzy zase přijdu. Slibuju."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 lorean lorean | Web | 15. září 2007 v 16:44 | Reagovat

to bolo krásne ale smutné :( máš nádherné poviedky ;-)

2 Ewilan Ewilan | Web | 15. září 2007 v 17:12 | Reagovat

Daze, ty jsi me rozbrecela...vazne jsi me rozbrecela..to byla ta nejkrasnejsi jednorazovka, ktera mohla pod tvymi prsty vzniknout! jsem z ni unesena! ty vzpominky! a ach boze, jak ti mam vyjadrit, ze to bylo nadherny??? jsem z toho vedle! *smrk* mas vazne talent, holka! napsala jsi to s uzasnou lehkosti! smekam pred tebou!

3 Daze Daze | E-mail | 15. září 2007 v 19:06 | Reagovat

lorean: Děkuju:-)

Ewilan: No, co na to mám říct. Opravdu jsem tě rozbrečela? Na jednu stranu je mi to líto, ale na tu druhou to potěší, protože mělo být smutné. I já jsem u toho brečela, i když za to možná může i chřipka. A teď k tomu těžšímu úkolu: Ani nevím , jak ti dostatečně poděkovat. Tvůj komentář mě hrozně potěšil. Dostala jsi mě do rozpaků. Neustále mi běhá hlavou, že takovou chválu si ani nezasloužím a taky mnou projíždí takový ten hřejivý pocit... Děkuju, Ewilan. Děkuju moc...

4 silvinka silvinka | 15. září 2007 v 19:34 | Reagovat

málem jsem se rozbrečela,ale je to tak dojemný a nádherný

5 Ililik Ililik | E-mail | Web | 15. září 2007 v 19:44 | Reagovat

Konečně se má touha naplnila. Další výtvor z tvé dílny a musím tě móóóóc pochválit. Nic podobného jsem ještě nečetla a přitom se to tak nabízí. Musel se přece cítit tak strašně. Ztratil všechny blízké a zůstal sám...

Mno, ale teď k povídce. Nádherně napsané. Přesně ses trefila do mého vkusu. Zbožňuju smutné příběhy a tohle smutné rozhodně bylo. A to je na tom krásné.

Myslím, že právě na melancholickém psaní se pozná, jestli někdo má vlohy pro psaní. Ty jsi právě potvrdila, že nadání máš...

6 Daze Daze | E-mail | 15. září 2007 v 20:10 | Reagovat

Děkuju...

Ililik: Páni... Stejně jako u Ewilan mi docházejí slova díků. Takovou chválu si opravdu nezasloužím. Můžu ti na to říct jen jedno: Děkuju... Vím je to jen jedno slovo, ale znamená vše.

7 Ewilan Ewilan | Web | 15. září 2007 v 22:26 | Reagovat

Daze: opravdu jsi me rozbrecela, nekecam!:-)) bylo to tak nadherny! a ta chvala ti patri pravoplatne, jsi vazne dooost dobra! nemas mi za co dekovat, proste si to zaslouzis, patri ti to;-)) tleskam ti...a brzy se uzdrav:-))

8 Sherina Sherina | 16. září 2007 v 9:08 | Reagovat

ježiši to bylo krásný, vůbec se Ewilan nedivím, že se rozbrečela, protože sem na tom uplně stejně :) ...opravdu nádherná povídka

mimochodem, kdy myslíš, že by mohla být kapitolka ke Kouzlu lásky?

9 Daze Daze | E-mail | 16. září 2007 v 11:13 | Reagovat

Ewilan: Ale mám... děkuju

Sherina: Díky... Další kapitolu se pokusím napsat, co nejdřív.  Slibuju

10 ajvi ajvi | E-mail | Web | 17. září 2007 v 16:06 | Reagovat

Ježiš, to bylo nádherný, strašně dojemný, ale nádherný...

11 abbina abbina | Web | 22. září 2007 v 22:21 | Reagovat

Daze, to byla užasná jednorázovka...četla sem to se zatajeným dechem..taková nádherně smutná a já smutný povídky miluju:)

12 Naiad Naiad | Web | 23. září 2007 v 22:03 | Reagovat

Panebože, to bylo nádherný. Opravdu jsi mě rozbrečela. Ani nedokážu napsat, jak strašně krásná tahle jednorázovka byla. Moc děkuju za tenhle zážitek, dlouho jsem nečetla něco tak úžasného :-)

13 Enervate Enervate | E-mail | Web | 1. října 2007 v 15:02 | Reagovat

Jedním slovem...úchvatný. Moc hezký, i když smutný, co nejdřív se pustím do dalších tvých povídek :)

Nechtěla by ses spřátelit? kdyžtak pisni :)

14 Daze Daze | E-mail | 2. října 2007 v 14:40 | Reagovat

Děkuju moc:-)

Naiad:Já se celá červenám z té tvé chvály:-) Děkuju

Enervate: Děkuju a spřátelím se moc ráda:-)

15 Enervate Enervate | E-mail | Web | 2. října 2007 v 18:45 | Reagovat

Daze: moc díky:) ja si tě teda co nejdřív přidám:) budeš u mě mít venovanou kapitolku ke sprateleni:)

16 Tess Tess | Web | 14. ledna 2008 v 22:25 | Reagovat

Je to moc hezký a moc smutný, nemám ráda pohled na Siriuse z takového smyslu. Mám ho nejdradši ze všech. Povedená povídka, líbí se mi.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama